Den jsme začali dosti brzkým vstáváním, protože jsme měli před sebou několik desítek kilometrů dlouhý přesun k Niagaře. Po prvotních peripetiích s parkováním, které nám zabraly více než hodinu, jsme nakonec nechali auto na odstavené zhruba pět kilometrů od samotných vodopádů a zakoupili si turistický pas, jež nás opravňoval k jízdě místními linkami autobusů a ke vstupu na čtyři atrakce.
Začali jsme procházkou po White Water Walk, kolem peřejí Niagáry, které byly sice vzdálené pár kilometrů od vodopádů, ale voda se zde valila a hučela vskutku nebezpečně. Při cestě výtahem od řeky na úroveň silnice jsme ještě (jako již tolikrát za poslední měsíc) byli dotázáni sympatickou paní z Jižní Karolíny odkud jsme, co a jak dlouho děláme v Kanadě, apod. ...
Od divoké vody jsme se prošli pěšky až k vodopádům, před nimiž byla překvapivě voda o poznání poklidnější, bez 3-5 metrových vln, jaké jsme viděli na White Water Walk. Niagarské vodopády jsou dnes bohužel zaplaveny kasiny, hotely, auty a samozřejmě turisty, ale obrnili jsme se trpělivostí a nakonec jsme dnešních zážitků nelitovali a fronty nebyly vystáté nadarmo.
Oběd jsme si dopřáli v parku s jezírkem a květinami za zády a výhledem na jednu část vodopádů. Dále jsme pokračovali na loď, která nás přiblížila k vodopádům co nejblíže to šlo. Fotky pořizované ve vodní tříšti byly pro nás večerním překvapením, jelikož jsme ani nedoufali, že by se mohly vyvést. Plavba nás také usvědčila v tom, že díky minerálům a různým solím ve vodě rozpuštěným je Niagara opravdu slaná, takže nás brzy pálily oči a dívali se vždy tak na jedno oko. Po přistání jsme vysvlékli pláštěnky (první ze třech dnešního dne) a pokračovali k té druhé a mohutnější části vodopádů, které leží na kanadské straně, zatímco ty menší jsou na území USA a podle informačních cedulek se jedná o státní hranici, na níž je celosvětově po nejdelší dobu mír.
Zde se nám naskytl dechberoucí pohled na masy vody padající přes okraj skály a dostali jsme další vodní spršku. V návštěvnickém centru jsme prožili 4D film o vzniku vodopádů a opět byli pokropeni, ačkoliv tentokrát pouze sladkou vodou stříkající ze stropu kina.
Posledním silným zážitkem dne byla cesta tunelem ve skále za vodopády, která nás mimo jiné zavedla i na vyhlídkovou plošinu ve třetině vodopádů, kde to snad cákalo z celého dne nejvíce a Jeník si liboval jak se krásně liší, když si nezval pláštěnku.
Večer jsme se uondaní ze všech zážitků doštrachali do penzionu, namasírovali bolavé nožky a uložili se ke spánku, jelikož zítra nás bude čekat dlouhý přejezd do národního parku Huron-Manistee. Opustíme tak území Kanady a navrátíme se do USA.
