Středeční ráno jsme zahájili tradičně lupínky s mlékem a muffiny. Takto posilněni jsme doházeli zbývající věci do auta a vyjeli na cestu mimo civilizaci, přesněji řečeno k jezeru Indian Lake v národním parku West Canada Lake, kde jsme v kempu chtěli strávit následující tři noci.
Cesta, ačkoliv jsme překonali více než 470 km, což byla zatím nejdelší trasa, ubíhala překvapivě rychle a hladce. Řidič i navigátorka si ji zkrátka nemohli vynachválit, protože jsme jeli méně frekventovanými, leč báječně udržovanými silničkami a poprvé se nám otevíraly výhledy do okolní krajiny plné hor, lesů a jezer.
K večeru jsme dorazili do kempu, který se táhl několik kilometrů podél Indian Lake a kde každé stanové místo bylo velice prostorné. Rozbil jsme stan, vykoupali se, povečeřeli a naplánovali si s pomocí místní turistické mapy výlet na příští den.
Ve čtvrtek nás ráno předčasně probudila zima - teplotní rozdíl oproti přímořským městům, v nichž jsme až dosud pobývali, byl citelný, ačkoliv jsme se nacházeli pouhých 600 km nad mořem. Rychle jsme na sebe navlékli všechno co jsme nalezli, v rychlosti posnídali a s vidinou, že se zahřejeme nejlépe pochodem, jsme vyšli na cestu, která začínala přímo v našem kempu a měla mít zhruba sedm mil.
Trasa nás trochu zklamala tím, že jsme se nedočkali žádných rozhledů, jezer a ničeho podobného. Byl to spíše pochoďák lesem co chvíli zpestřený překračováním nějakého potoku, bahna, močálu a podobně. Když jsme v poledne přišli k jednomu zvláště mokrému místu a konec trasy se nám zdál v nedohlednu, rozhodli jsme se zvolit ústup a vrátili se stejnou cestou zpět do kempu, kam jsme dorazili něco málo po čtvrté hodině. A protože jsme chtěli ještě něco vidět, nastartovali jsme automobil a popojeli pár kilometrů podél Indian Lake na krátký výšlap na vrch Watch Hill, odkud se nám - jak slíbili v průvodci - naskytl pěkný pohled na jezero Indian Lake a okolní krajinu. S uspokojením jsme tedy mohli večer usnout a doufat, že následující den také něco uvidíme.
Páteční ráno bylo méně zimné, protože jsme se již lépe vybavili a po snídani vyjeli trochu dál od našeho kempu, kde jsme měli v úmyslu podniknout několik kratších výletů. První zastávkou byla hora Sawyer Mountain, cesta na níž nás věru neunavila a na vrcholu nám poskytla krásné pohledy na další jezera a vrcholy.
Druhá, nejdelší cesta dne, vedla ke dvěma jezerům, položených nedaleko od sebe. Na začátku cesty jsme se zaregistrovali, u skříňky se sešitkem, do nějž jsme vyplnili svá jména, kontakt, náš cíl a počet dnů, která hodláme na cestě strávit. V případě potřeby bychom tak byli lépe k nalezení. Vzhledem k místy nejasnému značení amerických turistických stezek je toto opatření zřejmě praktické.
Prvně jsme dorazili k jezeru Stephens Pond, kde jsme poobědvali a posilněni vyšli směrem ke Cascade Pond. Stejnou cestou jsme se byli nuceni vrátit zpět, protože všechny trasy v okolí vyžadovaly buď vícedenní pochod nebo návrat do výchozího bodu po stejné cestě, bez možnosti nějakého okruhu.
V pozdní odpoledne jsme se ještě prošli k malým vodopádům (Secret Falls) a odjeli do kempu. Po cestě jsme ještě udělali několik panoramatických fotografií, dotankovali benzín před zítřejším přejezdem do Kanady a nakoupili nejnutnější potraviny.
Sobotní ráno bylo opět ve znamení balení a nadcházející den ve znamení přesunu do kanadské Ottawy. Cesta zpočátka vypadala slibně, všechno hladce ubíhalo a libovali jsme si, jak pěkně se nám jede. V té chvíli se však cesta změnila v silnici plnou děr a výmolů (ačkoliv nesla hrdé označení "dálnice"), z níž se po několika dalších kilometrech stala lesní cesta, na níž se nedalo ani otočit, která však byla i nadále označena za "dálnici" a posléze "silnici". Nutno připustit, že podél ní stále bylo dopravní značení, které nás poctivě informovalo o každé ostřejší zatáčce. Po několika kilomtrech, kdy jsme marně doufali, že se stav "vozovky" změní, se nám podařilo otočit vůz a navrátit se zpět na skutečnou dálnici. Naše navigace ani moc neprotestovala, jen pilně přepočetla novou cestu a smířila se s tím, že její první návrh cesty - spojené s projížďkou lesem - jsme svévolně zamítli.
Zbytek cesty byl naštěstí bez dalších komplikací a tak jsme se v pořádku dostali až k hranicím Kanady, kde jsme na celnici zodpověděli pár zvídavých otázek a byli vpuštěni do země. Dojeli jsme až do Ottawy, ubytovali se v mikropenzionu a doplnili fotografie z předchozích dnů.
