V neděli jsme se probudili brzy a zjistili, že v noci opět pršelo a tudíž jsme měli opravdu štěstí, že nám včerejší počasí tak vyšlo. Sklidili jsme stan i všechny věci do auta a již před půl osmou vyjeli směrem na Boston. Čekalo nás více než 400 kilometrů na sever, oživených jen několika krátkými zdravotními zastávkami a v podvečer jsme dorazili do cíle na okraji Bostnu, hlavního města státu Massachusets. Večer jsme si jen vyhledali nejdůležitější věci na následující den a mírně rozlámaní po celodenní jízdě rychle usnuli.
Pondělní ráno nás přivítalo snídaní v hotelu a neskutečným horkem poté, co jsme vyšli ven. Zamířili jsme si koupit lístky na místní hromadnou dopravu a utěšovali se tím, že strávíme většinu dne v interiérech a horko tudíž lépe přečkáme. Já totiž měla v plánu navštívit archiv Howarda Gotlieba, který součástí Bostonské univerzity a spravuje pozůstalost Jiřího Voskovce. Nejdříve jsme nemohli příslušnou budovu v rozsáhlém kampusu nalézt, ale s pomocí česky mluvícího ochotného mladíka se nám to nakonec podařilo. Jeník dále pokračoval na druhou stranu řeky, do kampusu MITu - Massachusets Institute of Technology, kde si chtěl prostudovat nějaké knížky (když už si jeho manželka nemůže pomoci a vědecky bádat i na dovolené:-)).
Já jsem došla do studovny, kde se mě ujala jedna zaměstnankyně a přinesla seznam krabic, které se váží k osotnosti Jiřího Voskovce, především pak jeho působení a života v USA od 50. let 20. století. Ze seznamu jsem si neprozřetelně nechala přinést asi osm krabic, které byly poněkud větší než jsme očekávala a jejichž procházení jde skutečně pomalu. Zjistila jsem, že mají opravdu obdivuhodné množství nejrůznějších materiálů - rozhovorů, fotografií osobních i profesních, životopisů, divadelních i filmových recenzí a scénářů, Voskovcových literárních prací a jeho deníků, ... Vše je bohužel ztíženo zejména skutečností, že se v archivu nesmí nic fotografovat, takže jsem byla odkázána na pouhé čtení a přepisování těch věcí, které mně přišly nejpodstatnější a nejzajímavější. Druhou nevýhodou je otevírací doba archivu, který od devíti do tři čtvrtě na čtyři a ani o vteřinu déle.
Odpoledne jsem se opět sešla s Jeníkem a šli se projít po historickém centru města. Neměli jsme konkrétní cíl a tak jsme si pouze užívali potulování snad nejklidnějšími nejméně zalidněnými ulicemi, které jsme dosud během našeho pobytu v USA zakusili. Objevili jsme spoustu kostelů (bohužel byly všechny protestantské a tak jsme si zatím nevynahradili včerejší vynechanou nedělní bohoslužbu), několik vkusných mrakodrapů, které jsou pohlednější než ty newyorské a krásný městský park založený již někdy ve 30. letech 19. století.
Cestou domů jsme ještě udělali mininákup a šli si odpočinout před zítřejším dnem, který hodlám ještě zasvětit bádání v archivu a co si pro tentokrát vymyslí Jeník zatím nevím. Asi se nechá osvítit až nějakou momentální inspirací.
